Dopis z Jeruzaléma č. 6

Milí přátelé, 

v rámci kurzu topografie, historie a archeologie pořádá škola tři vícedenní studijní cesty: do Galileje, Jordánska a Negevské pouště. Vzhledem k aktuální situaci, kdy je sever Izraele často bombardován, byla cesta do Galileje přesunuta na jaro – tedy pokud to bude možné. Tak tedy vzhůru do Jordánska!

Vstáváme v neděli vražedně brzy ráno a minibus pro patnáct osob nás veze cestou k Jerichu, u nějž se stočíme na jih. Po pravé straně vidíme Judské pohoří s jeho pouští, míjíme údolí potoku Cedron, které by nás přivedlo až na rozhraní Jeruzaléma a Olivové hory; a po levé straně se táhne Mrtvé moře, za kterým se strmě zvedají Jordánské hory s náhorní plošinou, která přechází do pouště sousedící se Saudskou Arábií. Když necháme Mrtvé moře za sebou a přiblížíme se k Ejlatu, izraelskému letovisku na jihu země, zamíříme ještě více na východ k jordánskému městu Akaba, které dalo jméno tomuto zálivu Rudého moře. Vystupujeme z izraelského autobusu a pěšky procházíme několikanásobnou, velice důkladnou celní kontrolou, na níž dohlíží z portrétních fotografií trojice mužů: otec, syn a vnuk. Tři jordánští králové, se kterými se budeme setkávat během téměř celé naší cesty. V Akabě navštěvujeme vykopávky starobylého kostela, ale mši svatou sloužíme v současném, který je jedním z mála křesťanských chrámů v této muslimské zemi…

Z nížiny se podél staré otomanské železnice šplháme na náhorní plošinu a k Vádí Rum. Nasedáme na korby džípů a ujíždíme pouštní krajinou, která se pod paprsky slunce barví celá do ruda. Člověk teď už chápe, proč se místní království nazývalo Edóm, tedy "červený". Za krásným výhledem stoupáme na dunu; maličké částečky písku se nám zarývají do tváří a plní naše boty. Když popojedeme ještě kousek, uchvátí nás prastaré znaky vyryté do skály, které ukazovaly cestu karavanám a předávaly poutníkům další důležité informace. Nakonec nás džípy dovezou pod stan beduínů, kde plápolá oheň, na kterém se vaří silný čaj. Někteří si nechají na hlavu uvázat tradiční kefíju, šátek, který známe všichni od Jásira Arafata. Podle různých druhů a barev se rozlišují jednotlivé národy, takže například jordánská je červená, zatímco palestinská černá. Noc pak strávíme v hotelu v Petře.

Celý následující den trávíme v tomto legendárním skalním městě, které bylo původně edomitské, na konci čtvrtého století př.n.l. se ale stalo centrem Nabatejského království. Vzhledem k tomu, že leželo mimo hlavní cesty a nemělo žádný zdroj vody, bylo původně jen skalní skrýší pro ženy, děti a kočovní obchodníci a bojovníci si zde ukládali své poklady. Díky důmyslnému systému na zachytávání dešťové vody a cisternám se však stalo kvetoucím městem, skutečnou pouštní perlou. Stále klesající cesta nás vede kolem několika hrobek, pak se údolí zúží a my vstupujeme branou, kterou tvoří úzká soutěska. Míjíme různá vyobrazení ochranných božstev a po téměř třech kilometrech se ocitneme na náměstíčku s velbloudy a neskutečnou hrobkou či pokladnicí, která je vytesaná ve skále. Cesta pak dál sestupuje kolem dalších hrobek; skály se rozestupují, my se držíme po pravé straně a šplháme se na skálu k dalším a dalším monumentálním hrobkám. Zároveň se otvírá nádherný výhled na město, které nám leží u nohou, s antickými chrámy, palácem, divadlem a fórem, kudy vedla Via Traiana nova spojující Egypt a Mezopotámii. Na menší vyvýšenině se nachází zastřešené vykopávky byzantského kostela s mozaikami, kde jsme slavili mši svatou. Po pikniku se pak šplháme do skal k Deiru, arabsky ke klášteru, původně další hrobce, která se však v byzantské době stala poustevnou. Na vrcholu hory se ale nemůžeme rozhodnout, na kterou vyhlídku se vydat, protože ukazatele k jedné i k druhé tvrdí, že se jedná o nejlepší výhled na světě.

Následující den jsme navštívili křižácký hrad Montréal založený jeruzalémským králem Balduinem I. jako pevnost střežící cestu do Sýrie a Arábie. Ten později dobyla muslimská vojska, mamelukové jej přestavěli a dnes nese jméno Šobak. Uprostřed hradeb a rozvalin paláce se nachází zbytky křižáckého kostela. Při naší cestě na sever pak odbočujeme z hlavní cesty a přijíždíme k římské pevnosti Qasr Bashir, která se nachází uprostřed písečné planiny. Čtvercová pevnost poskytující zázemí římské jednotce s až sedmdesáti místy ve stájích byla vybudována kolem roku 300; zřejmě po velkém zemětřesení roku 364 byla opuštěna, ale k obnově už nikdy nedošlo. Díky tomu je cenným dokladem římského vojenského stavebnictví té doby. Třetí den naší cesty končíme v Umm ar Rasas, kde se nachází jednak čtvercový římský vojenský tábor, město a byzantský klášterní komplex svatého Štěpána s šestnácti kostely; v mnoha z nich se dochovaly úžasné mozaiky. Na dohled od tohoto komplexu jsme pak mohli obdivovat ještě stále stojící sloup, tedy spíše věž poustevníka – stylity – žijícího na jejím vrcholku, a přiléhající kostel.

Další den navštěvujeme Macheront, hasmoneovskou a později herodovskou pevnost, která se tyčí nad Mrtvým mořem. I když evangelia nemluví o tom, kde přesně byl Jan Křtitel sťat, Flavius Josef, židovský historik z prvního století, tuto událost situuje právě sem a dále vypráví, jak byla tato pevnost při židovském povstání dobyta a zničena Římany. Dále pak navštěvujeme Madabu, v byzantské době sídlo vzkvétající diecéze a školy, která vyučovala tvorbu mozaik. 

Vydáváme se do kostela svatého Jiří, kde se nachází úžasná mozaiková mapa, která v 6. století ukazovala rozložení poutních míst ve Svaté zemi a v Zajordání. Po představení mapy jako celku se věnujeme i jednotlivým detailům. Ryby plující Jordánem se u Mrtvého moře obrací nazpět; u Jeruzaléma si můžeme povšimnout carda, hlavní římské ulice jdoucí ze severu na jih, na níž leží Chrám Božího hrobu a na jejímž začátku se nachází Damašská brána se sloupem, což mimochodem vysvětluje, proč se jí v byzantské době říkalo Sloupová. Na břehu Středozemního moře nás pak zaujala Gaza s klášterním komplexem svatého Hilariona, kde probíhají v současnosti vykopávky vedené naší školou. Navštěvujeme pak i další kostely s nádhernými mozaikami.

Z jihu na sever jsme i my vlastně putovali po stopách Mojžíše a Izraelitů; územím Edomitů, Moabitů a Amonitů až na horu Nebo, odkud jsme i my mohli vidět Zemi zaslíbenou, Mrtvé moře a Jordán. Podle Deuteronomia právě na této hoře Mojžíš předal vedení lidu Jozuovi a ukončil zde svou pozemskou pouť. Velice brzy, již ve čtvrtém století, se v místních jeskyních usídlili poustevníci a později na vrcholku hory vznikl klášter. Egerie a další starověcí poutníci vyprávějí o tom, že se v místní bazilice nacházel Mojžíšův hrob, nebo spíše místo, které jej mělo připomínat, neboť samo Písmo říká, že se neví, kde jeho tělo leží. O tomto kenotafu se až do nedávné doby vůbec nevědělo, až při františkánských archeologických pracích na začátku tohoto století se uprostřed baziliky našel prázdný mělký hrob, který nenesl žádné známky poškození případnými vandaly, ani stopy lidských ostatků, spadané hlíny nebo jiných nečistot. Jedná se tedy s největší pravděpodobností právě o onen Mojžíšův symbolický hrob, který se nachází na nejvyšším místě této skalnaté hory.

Mezi nejúžasnější věci, které jsem v Jordánsku viděl, rozhodně patří nádherné severní baptisterium (křestní kaple) s úchvatnými mozaikami, které bylo na konci šestého století, kdy vzniklo jižní baptisterium, překryto další vrstvou, a tím pádem zakonzervováno. Celé místo, které spravují františkáni, je nádherně upravené a mozaiky ze svrchní vrstvy jsou zavěšeny na zdi, takže se můžeme kochat krásou všech mozaik v obou baptisteriích, či v kapli Panny Marie. Právě ten den na mě vyšlo předsedání mše svaté, takže jsem mohl sloužit v moderní kapli, kousek od mnišského komplexu a s nádherným výhledem na západ slunce nad Zaslíbenou zemí. Jen škoda, že nebyla bezvadná viditelnost, jinak bychom prý viděli i Jeruzalém.

Poslední den navštěvujeme akropolis v Ammánu, hlavním městě, kde se nachází Herkulův chrám, umájjovský palác a mešita. Pod kopcem pak můžeme obdivovat nádherné římské divadlo a další antické pozůstatky nacházející se v samém srdci moderní čtyřmilionové metropole. Naše cesta na sever pokračuje až do Gerasy, kde nám vyrazí dech monumentální Hadriánova brána, která otvírá pohled na úžasně zachované město založené Alexandrem Velikým, které se rozvíjelo za vlády Ptolemaiovců, Seleuků, Římanů i Byzance. Samotné archeologické naleziště je velkým ostrovem uprostřed moderního města, které jej obklopuje. Pokračujeme dál po kamenné cestě, která vede podél hipodromu až k městské bráně, za kterou se nachází oválné fórum, nad kterým se vypíná návrší s Diovým chrámem a divadlem. Po cardu se vydáváme dál a míjíme budovy, které bývaly obchody a chrámy, až se dostaneme na jeho křížení s decumanem (severo-jižní osou), kde se nachází čtyři sloupy označující střed města. Po chvíli uhýbáme z carda a vstupujeme do byzantského kostela, nad kterým se nachází katedrála s nádvořím a kašnou, ve které se na Zjevení Páně proměňovala voda ve víno (na Východě připomínka spojení slavnosti klanění mudrců; křtu Páně a zázraku v Káně). Pak už naše kroky směřují k nejvyššímu bodu města, na kterém stojí dominantní Artemidin chrám. Yunus, náš kapucínský průvodce, se velice rychle seznamuje s místním archeologem, z kterého se vyklube italským profesor, který nás tu velice ochotně provede. Pak míjíme další byzantské kostely a vracíme se zpátky k autobusu.

Pak už nás čeká jen cesta na západ, kdy náš autobus sjíždí z náhorní plošiny dolů k jordánské nížině. Přes hraniční přechod musíme opět pěšky. Následuje zevrubná hraniční kontrola z jordánské, a po krátké cestě místním autobusem po mostě přes Jordán, který se jen na chviličku mihne, i z izraelské strany. Když nastupujeme do našeho nového autobusu, už je tma, a tak při cestě podél Jordánu můžeme sledovat světla vesnic a měst dole na druhé straně řeky, pak černý pruh neobydlených svahů a opět na náhorní plošině záplavu světel.

PS.: Můžete se podívat na krátké video, které z naší cesty sestříhal Enzo.

Ammán:

Gerasa:

Hora Nebo:

Madaba:

Macheront:

Petra:

Quasr Bashir:

Umm ar Rasas:

Vádí Rum: