Dopis z Jeruzaléma č. 8
KUMRÁN
Milí přátelé,
na začátku druhého semestru jsme prožili den, o kterém někteří prohlásili, že je nejpamětihodnější v jejich životě. Brzo ráno jsme totiž společně s profesorem Émilem Puechem, který už přes padesát let vyučuje na naší Biblické škole, vyrazili směrem k Mrtvému moři. Lepšího průvodce po Kumránu jsme si nemohli přát, je totiž jedním z předních odborníků na starověkou epigrafii a na svitky od Mrtvého moře.
Překvapilo mě, že Kumrán neleží v soutěskách Judských hor, ale přímo u Mrtvého moře. Dnes je toto místo kvůli klesání jeho hladiny sice od břehu vzdálenější než před padesáti lety, ale stále ještě je na dohled, a to při cestě vedoucí po jeho západním břehu z Jericha na jih k Ejlatu, a pak do Egypta. Nad oparem se na druhé straně tyčí mračné jordánské hory, ale naše oči se upíraly spíš na druhou stranu, protože hned za vykopávkami Kumránu se zvedají jako zeď Judské pohoří, které skrývá jeskyně, ve nichž byly ony slavné svitky nalezeny.
Historie Kumránu je stejně zajímavá jako jeho poloha. Nejstarší osídlení sahá prokazatelně až do devátého století před naším letopočtem; později zde vznikla obranná pevnost, která byla vyvrácena při tažení Babyloňanů proti Jeruzalému. V poslední třetině druhého století před Kristem se zde za vlády Jana Hyrkána usadila skupina esejců, kteří zde chtěli v čistotě zachovávat příkazy Tóry, neboť bohoslužbu v Jeruzalémském chrámě považovali za znesvěcenou bojem o moc mezi různými frakcemi saduceů. Na místě vykopávek jsme mohli obdivovat systém vodních nádrží, rituálních koupelí, velkou společnou kuchyni, jídelnu, skriptorium, místo pro společnou modlitbu a zásobovací věž. Všechny tyto nálezy ukazují na to, že se nejednalo o obyčejnou vesnici, ale o skutečnou komunitu, která kladla důraz na společný život a rituální čistotu.
Celý komplex však byl těžce poškozen zemětřesením v roce 31 před Kristem a komunita esejců se sem opět vrátila až po třiceti letech. Když se pak v roce 68 našeho letopočtu přiblížila římská armáda táhnoucí do Jeruzaléma potlačit židovské povstání, esejci skryli velkou část svých rukopisů do dobře utěsněných hliněných nádob, které uložili do jeskyní v horách. V rychlosti a ne tak dokonale pak skryli další spisy v bližších jeskyních. Co jim zbylo, nejspíš vzali s sebou a skryli se na nejrůznějších místech, jako je například vádí Murabba'at, o kterém se ještě zmíním. Kumrán byl ještě krátce obýván za povstání Bar Kochby na začátku druhého století, ale nakonec byl opuštěn – a zdálo se, že navždycky.
Ono "navždycky" však platilo jen do chvíle, kdy se po dalším zemětřesení jedna z jeskyní "otevřela" a beduíni, kteří tu pásli svá stáda, našli rukopisy, které sice nebyli schopní přečíst, ale zato je napadlo, že yb se daly zpeněžit. Proto několik z nich odnesli do Jeruzaléma k jednomu starožitníkovi, který je nabídl k odkoupení různým křesťanským komunitám. Takto se část svitků dostala do rukou bratří, kteří pak pod vedením Ronalda de Vaux OP provedli v této oblasti rozsáhlé vykopávky. Vypukl tak závod mezi beduíny a archeology o to, kdo najde ostatní dosud neobjevené jeskyně. Postupně se objevovala další a další naleziště se svitky, které se dnes označují chronologicky jako 1Q-11Q (Q jako Qumran).
Relativně brzy bylo toto místo ztotožněno s esejskou komunitou, a to díky archeologickým nálezům, které svědčí o intenzivním komunitním životě, a dále pak na základě samotných svitků, které neobsahují jen texty Písma, ale také pravidla místní komunity a její vlastní teologickou reflexi o posledních časech nebo představách o mesiáši (podle zdejších představ měli být dokonce dva: kněžský, který očistí chrám v Jeruzalémě, a politický, jenž odtud bude vládnout). Byly zde rovněž nalezeny kalamáře s inkoustem, který svým složením odpovídal některým svitkům, a džbány nalezené v jeskyních se rovněž shodují s těmi, které zde byly vyráběny. Zároveň o tomto společenství mluví Josef Flavius a Plinius starší, který dokonce popisuje náboženskou skupinu žijící bez žen a bez peněz, jen "ve společnosti palem".
Nálezy z Kumránu , z vádí Murabba'at a dalších míst představovaly nečekaný přínos pro poznání období druhého chrámu, tedy doby, ve které žil i Ježíš. Objevil se tak nový úhel pohledu a jakýsi další dílek mozaiky objasňující život a teologii období vlády Hasmoneovců či později Heroda Velikého a jeho synů. Tyto velmi staré rukopisy obsahovaly biblické knihy v různých textových variantách, což napomáhá lepšímu chápání některých biblických pasáží.
Ukážu to na příkladu mé letošní práce: Žalm 91 se ve zdejších nálezech objevil hned dvakrát; jednou v podobě, kterou nacházíme v hebrejském masoretském textu, podruhé ale na jednom svitku s dalšími třemi modlitbami či žalmy, které ale v Písmu nenajdeme. V samotném textu se nachází liturgické značky a závěr žalmu, tedy verše 14-16, představují zkrácenou verzi textu, jak jej známe z Bible. Zajímavé je jednak jeho umístění a liturgické značky poukazují na jeho používání v rámci rituálu exorcismu jako závěrečné modlitby odevzdání se do Boží ochrany.
Po poledni jsme se s otcem Émilem rozloučili a znovu nastoupili do autobusu. Cestou na jih podél Mrtvého moře jsme minuli vádí Kidron, které se táhne směrem od Jeruzaléma, po několika kilometrech jsme odbočili vpravo a začali stoupat do Judských hor. V serpentinách se nám otevíral nádherný pohled na moře a jordánské hory. Autobus jsme po chvíli opustili na náhorní plošině a pěšky jsme pokračovali hlubokým zářezem vádí Murabba'at. Na protější straně rudě zářila stěna údolí, na níž jsme mohli sledovat jednotlivé geologické vrstvy, přičemž jsme sestupovali po úzké stezce. Ta se v jednom okamžiku ztratila a my museli využít feratu. Na jejím konci stezka pokračovala a my jsme se po úbočí vádí vzdalovali od Mrtvého moře a přibližovali se k Betlému. Po asi dvou kilometrech jsme znovu s pomocí feraty šplhali do svahu, abychom se dostali do dvou jeskyní, kde byly nalezeny svitky v roce 1952. Na jednom z nich byl objeven například dopis Bar Kochby, vůdce židovského povstání, lidem, kteří se skrývali právě na tomto nepřístupném místě.
Když jsme se vrátili zpátky na stezku, pokračovali jsme v cestě vzhůru a po chvíli jsme si všimli stáda kozorohů, kteří byli téměř dokonale maskovaní, protože jejich srst splývala s pískovou barvou protějšího svahu. Po nějaké době jsme nechali hlavní koryto pokračující do Betléma stranou a vydali se skrze vádí, kde byly ještě kaluže vody z předchozích dešťů, vzhůru mezi kameny, opět za pomoci ferat. Všude kolem se otvíraly nádherné výhledy na okolní skály a jen podle ohlazených kamenů a jejich šedivé barvy jsme se mohli domýšlet, kam až sahá voda, když přijde náhlá průtrž mračen, řeka se vrátí do svého koryta a smete všechno, co jí stojí v cestě. Šplhali jsme místy, kudy se musí řítit úžasné vodopády. Člověk najednou chápe, že voda je pro biblického člověka symbolem života i smrti. Oáza znamená život, prudká průtrž mračen uprostřed vádí, které je jinak závětrným a stinným místem, pak smrt.
