Dopis z Jeruzaléma č. 9
SION
Milí přátelé,
už jako malého kluka mě zajímalo, kde asi leží ta hora Sion a proč se o ní v Písmu pořád mluví. Postupem času mi došlo, že určitě bude v Jeruzalémě a že je to jeho básnické označení. A dnes už dokonce vím, jak na Sion dojít! Stačí projít celým městem od severu k jihu a vyjít Siónskou bránou, kterou zvenku jizví zaryté kulky, když se skrze ni do města dobývala izraelská armáda během Šestidenní války v roce 1967.
V mé jistotě mi ale nadělal zmatek hned při první topografické exkurzi náš profesor Yunus, když mluvil o třech Sionech! První je prorocký a leží na jeruzalémské Chrámové hoře, druhý, křesťanský, se nalézá právě za Sionskou branou, a třetí je archeologický: ten je možné najít na místě vykopávek Davidova města na úbočí Chrámové hory, blízko pramene Gichon. O prvním a třetím už jsem vyprávěl, vraťme se tedy k tomu křesťanskému.
Když vyjdeme branou ze starého města, můžeme se vydat vlevo nebo vpravo a sestoupit podél hradeb. Když však půjdeme rovně, zůstaneme na šíji ostrohu, na kterém se nachází tři velké hřbitovy obehnané zdmi: františkánský, arménský a řecký pravoslavný. Za prvními dvěma stojí malý františkánský klášter; hned u něj můžeme vejít na malé nádvoříčko a vystoupat po schodech do horní místnosti, kde se připomíná poslední večeře Páně, setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým a seslání Ducha svatého. Každému dnešnímu člověku s alespoň trochou kritického myšlení je okamžitě po vstupu do tohoto gotického sálu jasné, že tuto místnost chystali spíše křižáci než apoštolové. Důležité je však vědět, že velký byzantský kostel na Sionu, jehož součástí byla i kaple v patře zahrnující i tuto horní místnost, byl úplně zničen v islámském období. Křižáci tak obnovovali původní místo, z kterého se pak po pádu křesťanského Jeruzaléma stala mešita, což ještě dnes připomíná výklenek směrem na jih, tedy k Mekce. V byzantské době byla tato část města včleněna do hradeb, které jsme mohli vidět na začátku naší topografické exkurze na luteránsko-anglikánském hřbitově, kde se však někteří z nás zajímali spíše o hledání hrobů slavných archeologů. Původní byzantský chrám na Sionu byl skutečně obrovský a nazýval se také Chrám-matka nebo Matka všech církvi (kostelů), protože v sobě uchovával již zmíněnou horní místnost. Zároveň byly na tomto místě shromažďovány nejvzácnější relikvie Jeruzaléma, a to včetně ostatků svatého Štěpána, které sem byly přeneseny z místa jeho umučení, tedy z baziliky, která stávala na místě našeho současného klášterního kostela.
S tímto místem je spjata ještě jedna důležitá, i když pozdější tradice, a to tzv. Usnutí Panny Marie, Dormitio. Od konce devatenáctého století zde sídlí němečtí benediktini, kteří si tu postavili klášter a kostel. Toto místo mám moc rád, ani ne tak pro jeho až germánskou čistotu a ne úplně podařenou sochu Panny Marie, která v kryptě kostela spí jako Sněhurka, ale pro jeho tichost. Stranou od hluku města se zde dá spočinout v malé kapli se svatostánkem.
Tento Sion však není jen křesťanský, ale i židovský. V přízemí kousek pod večeřadlem je totiž od desátého století uctíván hrob krále Davida, u kterého se Židé ve dne v noci modlí. V pátek večer, na začátku sabatu, zde kromě obvyklých modliteb také zpívají, a pak v průvodu nesou Tóru k západní zdi Chrámu, tzv. Zdi nářků. V této části se pak nachází různá židovská místa setkávání. Sion není moc velký, a proto je zde patrné napětí mezi touhou židovských osadníků obsadit co největší část a křesťanskou přítomností.
Proto jsem se trochu lekl, když jsem minulou neděli uviděl skupinu asi dvaceti mladých vojáků se samopaly na zádech postávat na malém náměstíčku před Davidovým hrobem a horní místností. Pak mi ale došlo, že stojí v kruhu a poslouchají výklad své vedoucí nebo průvodkyně, takže jsem kolem nich a skupiny španělských turistů jen rychle prošel. Po cestě zpátky jsem chtěl zajít do Dormitia, ale před ním jsem potkal další skupinu vojáků stojících opět v kroužku. Nenápadně jsem se kolem nich protáhl do kostela a trochu mě překvapilo, když jsem koutkem oka zahlédl na zemi u vchodu pečlivě vyskládané samopaly. V okrouhlém kostele seděli podél stěn nejspíše Korejci a modlili se růženec. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem sestoupil do krypty a potkal tam onu první skupinu vojáků, kteří zde pokračovali v prohlídce. Stáhl jsem se do eucharistické kaple a modlil se za ně a tuhle zemi, aby byl mír, aby nemuseli bojovat a v pořádku se vrátili domů, ke svým rodinám…
