Dopis z Jeruzaléma č. 11
NEGEVSKÁ POUŠŤ
Milí přátelé,
od Danu po Beer Ševu – tak Písmo často vymezuje Svatou zemi od severu k jihu. A právě posledně jmenované město je bránou do Negevské pouště: jako by bylo umístěno uprostřed základny pomyslného trojúhelníku, jehož vrchol leží úplně na jihu v Ejlatu, přístavu na severním výběžku Akabského zálivu Rudého moře.
Právě v Beer Ševě se odehrávají některé příběhy patriarchů: sem se například vrátil Abrahám s Izákem z hory Moria, která bývá ztotožňována s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Na dohled od pahorku se starobylými městskými hradbami se v dálce tyčí mrakodrapy moderní Beer Ševy. Když jsme vystoupali před městskou bránu, překvapilo mě, že se těsně před ní nachází téměř sedmdesát metrů hluboká studna. Její umístění mimo hradby města svědčí o tom, že z ní pili nejen jeho obyvatelé, ale také stáda ze širokého okolí. V případě obležení pak mělo město svou vlastní cisternu ve tvaru obrácené pyramidy, po jejímž obvodu vede schodiště.
Odtud jsme se vydali do Mamshitu, nabatejského města, které leží na kadidlové stezce spojující jejich hlavní město Petru a rudomořský přístav Ejlat s Gazou, středomořským přístavem ležícím na přímořské cestě z Egypta do Mezopotámie. Negevská poušť, která tvoří téměř polovinu izraelského území, byla naprosto neobyvatelná. Osídlit ji dokázali právě až Nabatejci na přelomu letopočtu. Díky efektivnímu způsobu zachycování dešťové vody, přehradám na vádí, kanálům a cisternám dokázali zadržet tolik vody, aby zde mohli postavit fungující města a v jejich okolí vysázet vinice. Zánik jejich království v roce 106, vznik římské provincie Arábie, ani následná transformace římské vlády ve východořímskou – byzantskou na prosperitě těchto měst nic nezměnili. Mnohem ničivější dopad mělo zemětřesení na počátku třetího století a perská a vzápětí arabská invaze na začátku století sedmého. Pak si poušť vzala zpět všechno, co jí kdysi patřilo…
Mamshit leží u stejnojmenného vádí, které se ostře zařezává do krajiny hned za hradbami města a na kterém je ještě stále patrná jedna ze tří přehrad na zachycení dešťové vody. Z druhé strany města se mimo hradby nachází dva velké komplexy budov, které byly určeny k ubytování karavan. Bránou mezi dvěma věžemi jsme vstoupili do města, které je tvořeno především bohatými domy působícími spíše jako pevnosti. Mají totiž jen jedny úzké dveře, vnitřní dvůr s podzemní cisternou, všechna okna směřují dovnitř a schodiště ukazují na další patro, které se však často už zřítilo. O pevnosti v pravém slova smyslu však nejde; tento typ stavby měl zejména chránit svého majitele před zloději, protože domy patřily bohatým obchodníkům a sloužily jim zároveň jako sklady. V některých z nich se nachází i stáje až pro téměř čtyřicet koní se zachovanými žlaby, či nádherné fresky. V jednom z nich byl dokonce objeven poklad – přes tisíc stříbrných mincí.
Po výstupu do druhého patra centrální věže jsme mohli obdivovat nabatejskou architekturu. Ta nepoužívá v této oblasti nedostupné dřevo, ale z kamenů vytváří tak pevné klenby, že některé z nich se zachovaly nepoškozené až dodnes. Z vrcholu věže jsme pak obdivovali dva byzantské kostely, které zde vyrostly na začátku pátého století, a patří tak mezi nejstarší v Negevské poušti. Jejich datace je možná na základě křížů v mozaice podlahy kostela, neboť v roce 427 byla tato výzdoba v byzantské říši císařem zakázána, aby se po kříži nešlapalo. Nádherná jsou v této oblasti i baptisteria, nádrže ve tvaru kříže, do kterých katechumen po odřeknutí se zlého směrem k západu a vyznání víry směrem k východu sestoupil po schůdcích, byl pokřtěn ponořením a z vody vystoupil jako nový člověk, křesťan.
S podobnou historií a architekturou jsme se mohli setkat i ve dvou dalších nabatejských městech, která jsme navštívili: Šivta a Avdat. U posledně jmenovaného jsme se zastavili i ve stejnojmenném údolí Ejn Avdat s pramenem. Uprostřed pouště se v hlubokém zářezu nachází neuvěřitelná záplava zeleně, která se vine jako stužka podél potoka, občas vytváří širší zátoku a zní zpěvem ptáků. Proti proudu jsme došli až k jezírku, do které z výšky stéká vodopád. Varovný nápis nám bohužel koupání zakázal, jinak bychom se hned ponořili do průzračné a chladivé vody. Po schůdcích vytesaných ve skále jsme vystoupali na úroveň vodopádu k dalšímu jezírku, a pak do prudkého svahu, odkud jsme mohli obdivovat celé údolí.
Druhý den večer jsme přenocovali v Ejlatu, kde mnozí z nás neodolali, a ještě večer si šli zaplavat do Rudého moře. I v pouhém světle plážových barů je tak nádherně průzračné, až se člověk diví, že se v něm Mojžíš nechtěl taky vykoupat…
